Kladivo na mýtus

Dávám se všanc — říkám, že král ekonom je nahý. Z hloubi své neučenosti chci rozbíjet mýtus. A dodávám utopii.

„My teď máme měnu, která silně podhodnocuje německé zboží a nesmyslně nadhodnocuje italské nebo řecké zboží a ta situace je neřešitelná. Osobně si myslím, že čím dřív euro, ten žalář národů skončí, tím to vlastně bude lepší. Protože euro je proti všem ekonomickým zákonům,“ řekl Bělohradský.

Nesmím míchat dvě věci —

• jedno hospodářství, nebo více hospodářství,
• jedna měna, nebo více měn.

Chudák Bělohradský někde pochytil mudrosloví, průpovídku — Více hospodářství nemůže mít jednu měnu.

Všechna hospodářství světa mohou mít jednu měnu — pro jednoduchost si představím zlato. Neboť s ním čachráři nemohou čachrovat jak s útržky papíru nebo číslicemi na discích počítačů, které jsou kryté jen tím, že prodávající je ochotný vzít si je za svůj výrobek.

Chudé a bohaté hospodářství — v bohatém regionu bude draho — práce i výrobky tam budou drahé. Jejich výrobky budou drahé — zboží dovezené z chudého regionu může být i v bohatém regionu levné — třeba kdyby si ho mohl vyrobit sám.

Výrobky bohatého regionu musejí být dobré, aby se mohly draho prodat. Region je bohatý svým uměním dobře vyrábět — to ví i dítě.

V chudém regionu budou práce i její výrobky — horší — levné. Výrobky dovezené tam z bohatého regionu budou drahé.

Lidé v bohatém regionu to musejí snést — nebo se mohou odstěhovat do chudého regionu. Tak jak angličtí důchodci do Španělska.

Bělohradský fabuluje, bájí — měna nic nenadhodnocuje ani nepodhodnocuje. Měna není kabát, který si hospodářství obléká podle svého stavu a tvaru. Měna je klidné, netečné, neutrální pozadí obchodů — dokud se nedostane do spárů učeným finančním kouzelníkům, kteří vyrobí z peněz zboží. Kteří vyrobí finanční produkty z ničeho.

Tak mohou být italská auta v Německu levná a německá auta v Itálii drahá — měnový „žalář“ s tím nemá co dělat.

Jiná věc je jedno hospodářství, které spojuje bohaté a chudé regiony. Tam musejí všichni lidé snést, že bohaté regiony trvale a stále dotují chudé regiony, opakovaně jim dávají dary.

To nemá s měnou co dělat, ale vynucuje si to nějaké politické konvence —

Bohaté regiony nesmějí dovolit, aby se ty chudé vezly spolu, musejí je politikou nutit k práci, k obohacování se, k dobré výrobě.

Co to je eurozóna? Jedna měna a mnohá hospodářství, chudá i bohatá, která nejsou provázaná politickými konvencemi — past, recept na havárii.

Politici států eurozóny dovolili Řecku, aby se zadlužilo tak, že už nikdy nemůže dluh vrátit. Teď je k ničemu hledat primárního viníka, protože by nebylo k ničemu dobré ho trestat.

Ale s tím vším nemá Euro co měna co dělat — ta je v tom nevinně. Řekové prostě zdivočeli, rozdováděli se — a teď se diví tomu, že trpí. Nechť to je poučení všem Pepíkům, kteří si chtějí půjčit na byteček, na autíčko, … žijte dnes, trpte zítra.

Proto je báj kouzelníků, že bankrot Řecka si vynucuje upření Eura Řekům. Proč? Ať Řecko zbankrotuje a žije, obchoduje s těmi Eury, která ve chvíli bankrotu má, a která dostane za export.

Stalo by se jen to, že v Řecku by všechno, vlastní výrobky i práce, drasticky zlevnilo. Dovoz by byl skoro vyloučen, Řecko by načas extrémně zchudlo.

Dojímá mě hra Německa na to, že dluh z Řecka nějak vypáčí, vyždíme, vykroutí — teď už je pozdě hrát si na ukázňující politické konvence, neštěstí se stalo a nejde odestát. Německo sečká i třicet let — krásná vyhlídka pro Řeky.

Evropa se musí rozhodnout — buď mnohá hospodářství s jednou měnou, ale s jasnými a vynutitelnými politickými konvencemi, nebo jedno hospodářství — federace.

Takhle trčet na půl cesty a flinkat to od neštěstí k neštěstí, to je na nic.

Vadou Eura asi je, že Evropská centrální banka a všelijaké ty politické údy Evropské unie si navzájem lezou do zelí a vylejzá z toho odpudivá břečka. Měna nesmí záviset na kdejakých politikách. ECB s EU je hnusná mezaliance.

Co to je za měnu, když politik jedné země vyhrožuje druhé zemi, že jí tu měnu sebere? Měna nesmí být hračka politiků — ale Euro je, a to ho zničí. Blbí politici ho usmýkají.

Eurozóna se dohodla, že v eurozóně se dluhy odpustit nesmějí — to je politická konvence, která se k měně nijak nevztahuje. Euru by přece nevadilo, neublížilo, kdyby se nějaký dluh někomu odpustil.

Že řecký dluh tak obludně narostl, za to nemůže „chybná konstrukce Eura“ — Jak by měna mohla moct za to, že ji někdo rozhazoval?

Teoretizuji, že jednu měnu by mohla mít i Evropa bez jakýchkoli vnitřních politických vazeb, ale pak by tu měnu musely všechny země nechat na pokoji, nešťárat do ní —

Rothschildové po více století financovali vždy obě válčící strany, a tím pohádkově zbohatli.

Ve stručném textu jsem smíchal Euro, jaké by mohlo být nezávislá dobrá měna, s Eurem, jak špatné je, otloukánek politiků.

„Podle filozofa se bohužel přijetím Řecka vyvážit sílu Německa nepodařilo a zvrátilo se to v pravý opak. „A jižní země jsou odsouzeny k bezmeznému utrpení,“ podotkl.

Jsou jižní země odsouzeny k utrpení měnou? Jsou chudé státy USA odsouzeny k utrpení dolarem? Jsou chudé gubernie Ruska odsouzeny k utrpení rublem? Jsou chudé spolkové země Německa odsouzeny k utrpení Eurem?

Nejsou. Tak čím jsou jižní země Evropy odsouzeny k bezmeznému utrpení? Svou neschopností vyhrabat svá hospodářství z chudoby.

Vedou se řeči, že pod tíhou Eura skoro všechny evropské země kromě Německa úpí a trpí. Trpí pod Eurem, nebo pod monetárními politikami eurozónských finančních šíbrů a hloupých zbabělých politiků? Kdyby všichni ti šašci nechali Euro na pokoji, ono by se o sebe postaralo.

Co je měně do lokálních daní, dluhů, schodků, … nic. Kouzelníci by nemohli k oživení hospodářství ordinovat inflaci, devalvaci — ale to jsou stejně nemoci, drogy.

Popsal jsem měnový model — ale skutečná hrozba pramení jinde — dluhy všech států jsou trvale neudržitelné. A protože oligarchie je státům po dobrém neodpustí, přijde za čas nejen o papírky a číslice na discích počítačů, ale i o své životy.

Politici, slouhové oligarchů, a ekonomové, slouhové politiků i oligarchů, to usilovně skrývají, ale ono to znečišťuje všechno, co se v evropské politice děje —

„Zadlužené není jen Řecko a státy, které zmiňujete, ale většina zemí bohatého Západu včetně Spojených států. Jak má člověk vnímat fakt, že dluží všichni, kam to všechno spěje?
Směřuje to k tomu, aby si voliči uvědomili, že potřebují zodpovědné politiky, a ne ty, kteří jsou v posledních dvou desetiletích u vlády. To znamená, že by se mělo všech voličů, nás občanů těchto zemí, dotýkat to, když bude někdo špatně hospodařit.“ (ekonom Miroslav Ševčík)

Oběh peněz trpí zhoubnou chorobou. Oligarchové kradou peníze, které by měl dostat lid za práci, a které by měl dostat stát, aby sloužil lidu. Nenasytní oligarchové nevědí, co si s těmi penězi počít, aby jim dál zvětšovaly bohatství. Luxusní spotřeba se vyčerpá, investovat do výroby nemá smysl, protože lid nemá na útratu — a tak boháči v zoufalství půjčují peníze státům.

To je cesta pomalé smrti.

Bohatí bohatnou tím, že berou peníze chudým. Tím, že by je brali jeden druhému, by nezbohatli.

Neexistuje politik, který by si troufnul kvíknout, že vejvar se zdaní v zemi, z jejíhož lidu ho oligarcha vylisoval.

První stupeň utopie

V celém světě by se platilo jednou měnou, dejme tomu Globem.

Mohly by existovat jen skutečné peníze — zápis na něčím účtu by musel být krytý vlastnictvím skutečných peněz, byl by jen evidencí.

Banky by nesměly investovat. Směly by přijímat úložky a půjčovat peníze do výše úložek.

Kdyby ve světě chyběly peníze, vytiskly by se a emise by se rozdělila stejným dílem všem lidem.

Solidarita mezi regiony by se uskutečnila tím, že bohatý region by daroval peníze chudému. Buď by je tam in natura přestěhoval, nebo by ve své bance otevřel účet chudému regionu, účet by byl krytý penězi uloženými v té bance.

Mohlo by se platit kartou — i zadlužit se kartou. Banka by nesměla rozpůjčit víc, než kolik je v ní uloženo.

Mohly by existovat bohaté i chudé země. V bohatých zemích by byly drahé výrobky i práce, v chudých zemích by byly levné.

Nevedlo by to k masovému trvalému stěhování — akorát by lidé z bohatých zemí jezdili odpočívat do chudých zemí.

Druhý stupeň utopie

Nikdo by nesměl vlastnit obydlí druhého. Pouze služebnictvo by mohlo bydlet v nemovitosti svého pána. Vojáci a policisté v kasárnách.

Stavitelé obydlí by je museli prodávat jen obci nebo státu nebo těm, kteří se v něm usídlí. Na první hypotéku od obce nebo státu by měl každý člověk nárok.

Lidé, kteří by tak zchátrali, že už by nemohli nebo nechtěli bydlet ve svém, by museli být trvale umístění v chudobinci — na takové sociální úrovni, jakou si region může dovolit.

Třetí stupeň utopie

Prvotní bohatství Země, které nevyrobil člověk, by nesmělo mít prodejní cenu. Jeho cena by sestávala jen z nákladů těžby (včetně průzkumu, obnovy a rozšíření strojního zařízení).