Tři hlupáci

Je lahodné být demokratický politik u moci. Neboť tomu nikdy nehrozí, že by se dostal do nepříjemností.K tomu, aby se stát dostal do takového neštěstí jako Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Irsko, je třeba tří druhů hlupáků —

Mezinárodních „investorů“ —

To jsou boháči, kteří mají na účtech tolik peněz, že už je nemohou investovat do výroby zboží — neboť už není nikoho, kdo by mohl to zboží koupit.

Proto „investoři“ cpou prachy horem dolem státům — neboť věří, že mocnosti nedovolí státu, aby zkrachoval — a také věří, že stát dluh ze svého lidu vždycky nějak vyškrábne.

Kdyby „investoři“ našli na Zemi stát, který není po uši v dluzích, vrhli by se na něj jak dravci na kořist.

Demokratických politiků —

„Podnikatelé“ podplácejí politiky — proto, aby od nich dostali státní zakázku, a také proto, aby tu zakázku mohli předražit. Politici rádi dostávají úplatky, ale aby se tak dělo, musejí být u moci — a nebýt v opozici. Proto politici u moci uplácejí lid sociálními dary — ale z peněz „investorů,“ nikoliv svých — aby jim lid znovu daroval politickou moc.

Lidu a „podnikatelů“ —

Lid si hojných sociálních darů radostně užívá tím, že kupuje více zboží. I podnikatelé si zisku z předražených zakázek s chutí užívají.

Spravedlnost

Co je spravedlivé? Aby mezinárodní „investoři“ o část půjček přišli — pro pošetilost své víry, ke které je svedla chamtivost.

Lid, který potrhle utrácel a nevyráběl, by měl za trest část půjček dlouho a bolestivě splácet.

A co demokratičtí politici? To jsou starodůchodci za vodou, na kterých si nikdo nic nevezme.

V této věci bláznovských půjček a dluhů trest může spočívat jen v pokusu obnovit ustrnulý koloběh peněz.

Co je špatně? Zdánlivě „demokratičtí“ politici jsou ve skutečnosti slouhové „investorů,“ a proto si netroufali zdanit je dostatečně — tak, aby se bohatství v peněžních účtech zhoubně nenakupilo u „investorů“ — tak, že je teď stáhne ke dnu.

Teď už to politici ani nemohou udělat, i kdyby chtěli — protože politici jsou národní, ale „investoři“ jsou mezinárodní, nadnárodní.

Evropští politici se teď akorát pokoušejí uspokojit „neklidné finanční trhy“ — ale tím jen oddalují finální katastrofu, zhroucení hospodářského koloběhu v chaosu.

Směju se tomu, jak řecký lid po ulicích „protestuje“ proti svým politikům. Co od nich ještě může chtít? Aby mu doručili více sociálních darů, když mezinárodní „investoři“ se naopak ryčně hlásí o splacení dluhů? Aby odtáhli do starobního důchodu a na jejich místa pokročili dosud vyhladovělí adepti korupce z „opozice?“

Nějaký evropský emisar byl prý nedávno žebrat i v daleké nelidské a kruté Číně — to je hnusné.

Řecký premiér Papandreu, teď už odstraněný, si troufl vyslovit prchavou, přelétavou ideu — ať řecký lid rozhodne v referendu, které ze dvou zel si vybere. Splácet dlouhá léta v bídě řecký dluh, nebo být zbaveni dobra Eura?

K tomu se proslovil Maďar Sarkozy — „Už se nezastaví před ničím, je to naprostý blázen… Papandreu si myslel, že nás může napálit, ale pak stanul tváří v tvář partnerům. Ještě jsem Angelu neviděl v takovém rozpoložení. V jednu chvíli jsem myslel, že ho zardousí.“

Tolik k té evropské „demokracii partnerů.“ Nepochybuji o tom, že Sarka a Angelu drží bankéři a mezinárodní „investoři“ pod krkem a mocně jimi třepou.

Evropa je změkčilá. Za času hrdinů by germánská císařovna mohla pokynout svým manům, aby náčelníka kmene barbarů, který se jí znelíbil, zardousili hned u poradního ohně.

A řečtí oligarchové — takto „mezinárodní investoři“ — už se houfují ve frontě, aby skoupili majetek řeckého státu za zlomek ceny, nejlépe za bezcenné devalvované drachmy.

Smysl protestu

Událost protestu určuje to, s kým se ti protestující dostanou do vztahu.

Ti protestující, které policajti honí po ulicích, se uvádějí do vztahu jen s těmi policisty, s nikým jiným — co z toho mají? Rabiáti, kteří rabují obchody, se uvádějí do vztahu jen s okradenými kramáři — co z toho mají, kromě ukradeného zboží?

Dostanou se protestující vůbec do kontaktu se soudcem, který je za protesty odsuzuje do díry? Pochybuji o tom — dostanou se do vztahu jen s bachaři.

Protest má smysl jen tehdy, když z těch, proti kterým se děl, udělá protestující.